Ať Vás něco rozveselí - cizí neštěstí přeci vždycky potěší ...
Jistě všichni znáte pocit, kdy se těšíte na dárek a dostanete ho, ale nakonec to dopadne úplně jinak, než jste si přáli. Tak to byl právě můj případ. Pronesla jsem, že by bylo prima mít kolo - jen tak, mezi řečí. A ejhle, kolo tu najednou bylo - dámské, krásně hráškově zelené, metalíza, přehazovačka..
Jiné srdíčko by zajásalo, moje kleslo někam ke kolenům. Protože jsem na kole neseděla snad dvacet let, neměla jsem odvahu hned se vydat na pěšinky v okolí domu. Kolo jsme tedy vzali na chatu s tím, že tam to bude paráda. Všude místa fůra a já se budu znovu učit - prý, když jsem to uměla jako holka, tak jsem to určitě nezapomněla. Chacha - ukázalo se, že nasednout - to by šlo, rozjet? No to taky, i když jsem dost těžko hledala druhou šlapku. Tak jsem šlápla do pedálů - a první problém: Pokud jsem jela přímo - dobrý, zatáčku jsem zvládla jakž takž. Ale otočit se na silnici (nic tam nejezdí a je široká pomalu jak Václavské náměstí), to už byl problém nepřekonatelný.
Buď jsem se soustředila na šlapání, nebo na držení řídítek (mimochodem, držela jsem se tak silně, až mně chytaly křeče), ale plavně se otočit? ne a ne. Takže jsem to řešila "postupně": zabrzdila jsem a slezla s kola - kolo otočila a nasměrovala zpět - znovu nasedla a znovu vyrazila... Celá má první projížďka trvala - no, pokud budu přehánět, tak asi 15 minut. Vyčerpaná jsem však byla jako po výstupu na Sněžku. To byl začátek...
Protože se však musíme pochlubit známým, jaké že mám krásné kolo, tak jsme se rozjeli na návštěvu. Suverén manžel jel na svém favoritu, já osedlala své novoučké kolečko. Rozjeli jsme se, dojeli na křižovatku, já dokonce i přejela do správného směru (na tachometru 5 a v očích smrt), a přede námi se objevil kopeček. Malilinký. Manžel mi poradil, ať si přehodím převody - jo, ono se to radí, ale kde vzít třetí ruku? Pustit řidítko a ještě se sehnout a něco přehazovat - to ani náhodou!? Takže jsem sesedla a pěkně vedle kola vyšlapala až na vrcholek. Aaaa, nádhera - následovala asi 30 m rovinka. Zkušeně nasedám a vyrážím. Ovšem následoval sešup z kopce dolů - víte, čemu se říká krpál???? Ukrutně strmý kopec - dolů.
Přede mnou jel manžel, svému starému favoritu dokonce pomáhal brzdit nohama na zemi. Já frčela (a fakt rychle!) za ním. Co všechno mi v hlavě v tom zlomku vteřiny proběhlo: honem brzdit: mačkala jsem tedy brzdu na zadní kolo (přední brzda nemůžu použít, prý bych mohla přepadnout). Ale kopec byl čím dál prudší, moje rychlost čím dál větší a já měla hrůzu, že to nezvládnu. V momentě jsem se rozhodla - doprava ne - tam je sráz a dole potok, tak doleva - tam jsou keříčky - a už jsem letěla: ruky hore, nohy pryč ze šlapek a hurá do keřů...
Lidičky, to vám byl rachot - kolo se řidítkama zapíchlo hluboko do hlíny, já přistála v šípkovém keři a manžel, který to jen slyšel, s hrůzou zíral, kam jsem mu zmizela. Když jsem se vyhrábla a našla kolo - a pak nás (obě trosky) našel manžel, myslela jsem, že ho potěší, jak krásně jsem to vyřešila - představte si, že ne.
Narovnával řídítka, která byla v ose kola a poučoval mne, jak mám brzdit; a proč jsem tedy, proboha, nebrzdila? Vykládat mu cokoliv, bylo zbytečné. Hrdě jsem vzala kolo a vedla ho z kopce dolů až ke známým. No, a cesta zpět? Ujela jsem celkem asi 40 m a ostatní jsem odšlapala s kolem po boku.
PS: po létech jsem dostala znovu nové kolo - tentokrát trekové: gumy jak malá motorka, přehazovačka žádná - pěkně přehazuji na řídítkách (jako u motorky), ale zase je na silnicích hodně aut a tak stejně jsem zase víc vedle kola než na kole...
Žádné komentáře:
Okomentovat