I já byla malá holčička

Teta šla na rande nebo někam na koncert. Nevím. Uspala mně - to si pamatuji a pak odešla. Určitě to nebylo na delší dobu. Nikdy jsem nebyla sama víc než hodinu. Snad ani tak dlouho ne. Jenomže tentokrát jsem se probudila a nikdo nebyl doma. Nemohlo být nijak pozdě, protože ještě bylo světlo. Nejdřív jsem volala tetu a když se neozývala, vstala jsem z postýlky a prolezla celou mansardu. A pak začal cirkus. Brečela jsem a chtěla někam utéct, ale dveře byly zamčené. Tak jsem otevřela okno v předsíňce, které bylo do světlíku a volala POMOOOC!!! O poschodí níž vykoukla nějaká paní a ptala se co se stalo. Brečela jsem a napovídala jí, že všichni utekli a nechali mně tady. A umřu, určitě umřu, řvala jsem jako kdyby mně vraždili. Paní si se mnou povídala a povídala až mně uklidnila. Jenže já si nechtěla jít zase lehnout a chtěla jsem, aby si se mnou pořád povídala. V tom nejlepším, když už paní toho měla asi dost, bavit se s bláznivým dítětem, zarachotil ve dveřích klíč. Tedy, nikdy jsem nebyla rychleji v posteli, jako tehdy a dělala jsem, že spím. Tetě bylo divné, že je otevřené okno do světlíku a paní zezdola přišla nahoru a všechno jí pověděla. Moje milovaná teta Ola, místo aby mi napráskala zadek, tak mně hladila a slibovala, že už nikdy nebudu muset být, ani chviličku, doma sama.